Už jste si někdy říkali, jaké by to bylo, kdyby se vůně města dala svrcnkout, zatlačit a vstříknout ve fabrice do flakonu a pak za nekřesťanské peníze prodávat trendy debílkům na eBayi? Já teda nikdy, ale i tak mě při pobytu na letišti v jednom nejmenovaném středoevropském městě proslaveném vysokou spotřebou piva a okrádáním turistů napadl tenhle článek. Možná proto, že to mám v hlavě tak trochu pomotané. Ale o tom někdy jindy.
- Paříž – parfém, co si o sobě moc myslí
- New York – parfém, co tě vzbudí fackou
- Tokio – parfém, co tě ignoruje lépe než tvoje ex
- Dillí – parfém, co tě donutí brečet
- Řím – parfém, co tě okouzlí a pak ti pošle účet
- Istanbul – parfém, co ti šeptá v jazyce, kterému nerozumíš, ale stejně kýváš, že jo
- Praha – parfém, co voní jako když se historie potí v turismu
Paříž – parfém, co si o sobě moc myslí
Představ si, že se flakon Chanel No. 5 opil šampaňským, vyválel v croissantu a pak se pokusil svést sám sebe v zrcadle. To je Paříž. Voní jako někdo, kdo ti na první schůzce řekne, že „má rád umění“ a pak tě vezme do hipster galerie, kde si musíš zout boty jako Ládík Maďar aby jste nakonec skončily v designové kavárně.
Na nose ti přistane kombinace pudrového narcismu, cigaretové arogance a lehkého závanu kočičí moči z Montmartru. Je to vůně, která předstírá noblesu, ale když ji necháš rozvonět, zjistíš, že pod tím kabátem haute couture je prostě člověk, co si tři dny nemyl vlasy.
Paříž je město, co tě políbí na tvář a zároveň ti ukradne croissant. Voní krásně, ale nevíš proč ti je u toho trochu trapně. Možná proto, že ten parfém nepatří tobě. Možná proto, že víš, že jsi naivní turista a ona to ví taky.
New York – parfém, co tě vzbudí fackou
Probudíš se v pět ráno s bolehlavem, v puse sucho a soused nad tebou dělá kardio. Ty ale nevíš, jestli s činkami nebo s manželkou, se kterou se rozvádí. Přesně tak voní New York. Není to vůně – je to chemický wake-up call. Kombinace horkého asfaltu, přepáleného espressa, benzínu, cigaret z roku 2003 a parfému od paní, co prodává hotdogy a přitom má Chanel. Nebo jeho napodobeninu z Chinatownu.
New York tě nenutí přivonět. On tě čapne pod krkem a křikne: „Žij nebo zmizni.“ Je to vůně amerického snu, která smrdí potem. Milion lidí, milion příběhů, ale všichni voní stejně – jako když smícháš kávu, kov a ambroxan v týden nemytém shakeru a protřepeš v metru.
A přesto to funguje. Je to návykový chaos. Vůně, co nemá žádnou logiku, ale donutí tě nosit ji znovu, i když tě pálí v nose a hlavně v duši. New York není pro každého. Ale pokud ti jednou přistane na kůži, budeš po něm toužit pořád. A to i ve chvílích absolutní svobody.
Tokio – parfém, co tě ignoruje lépe než tvoje ex
Tokio tě neosloví. Tokio se na tebe ani nepodívá. Stojí tam v bílé košili bez potu, s účesem, co vzdoruje větru i gravitaci, a i když ho chceš, cítíš, že jsi mu úplně ukradený. Je to parfém, co voní jako minimalistický interiér, kde se bota nesmí dotknout podlahy, jinak majiteli praskne cévka.
Kdyby Tokio bylo vůní, byla by to matcha v pipetě, zakápnutá na digitální hodinky. Lehce voní po bambusu, sterilní klimatizaci a emoční nedostupnosti. Je to jako když tě obejme robot a ty mu za to poděkuješ.
Začíná to jako když vejdeš do místnosti a nikdo nezvedne hlavu. Srdce bije v rytmu vypnutého zvonění. A vrchol? Wi-Fi síť s názvem „あなたは一人です“. Voní to jako prázdnota, které si ani nevšimneš, protože jsi na ni zvyklý.
Tokio je parfém, který si koupíš, protože sis přečetl, že „má nejčistší molekulární profil na trhu“. A taky proto, že jsi chtěl konečně něco, co nevoní jako cizí pot nebo zklamání z dětství. Voní ti? Ne. Fascinuje tě? Ne. A stejně si ho necháš.
Dillí – parfém, co tě donutí brečet
Dillí nevoní. Dillí tě zasáhne. Ne jako jemný vánek z Provence, ale jako když ti karma hodí curry do očí a pak ti ještě poděkuje za návštěvu. Je to vůně, která nezačne jemně – ona se narodí už ve stavu přepáleného kadidla a přehřáté duše.
Základní tóny? Diesel, prach, pot a šafrán, co už něco zažil. V srdci: chrámový kouř smíchaný s mangovým džusem v plastu, který byl původně detergentem. A v hlavě? Čistý chaos – ale s hlubokým spirituálním podtextem, který nejspíš nepochopíš. A to je v pořádku.
Tahle vůně se nerozvine. Ona tě převálcuje. Začne ti téct po zátylku ještě předtím, než ji ucítíš. A pak tě přinutí sednout si, zavřít oči a přemýšlet, proč brečíš. Možná je to dojmutím. Možná je to ten chilli nose.
Řím – parfém, co tě okouzlí a pak ti pošle účet
Řím voní jako pět tisíc let rozhodování, které nikdo nedotáhl do konce – ale všichni se u toho tvářili krásně a důležitě. Tahle vůně přichází s vážností císaře, co právě vypil karafu vína a jde dělat politiku na náměstí plném holubů, pouličních umělců a selfie tyčí.
Základní tóny? Kámen rozpálený sluncem, bergamot, trochu kadidla a hodně očekávání. V srdci? Kolínská z 50. let, kterou stále používá barista v Trastevere. A v hlavě? Sladká vůně pomerančovníků, které možná neexistují, ale tvůj mozek je cítí stejně, protože Řím.
Tahle vůně se nerozvíjí – ona tě svádí. V první vteřině si myslíš, že jsi historická postava. V té druhé tě zaskočí taxikář, co si účtuje „kulatou“ částku jen proto, že jsi dýchal. A ve třetí? Už jí věříš všechno. Řím je totiž parfém, co tě opije svým vlastním mýtem.
Řím tě obejme. Řím tě uhrane. A pak tě obejme znovu – tentokrát trochu upřímněji. A ty se usměješ, protože to všechno nějak… dává smysl. Ne logiku. Ale smysl. A to je někdy nejvíc.
Istanbul – parfém, co ti šeptá v jazyce, kterému nerozumíš, ale stejně kýváš, že jo
Istanbul se nerozvoní. Istanbul tě obklopí, vtáhne, pohladí i popálí a když se otočíš, už nemáš boty. Tahle vůně je jako bazar: všechno na tebe mluví, všechno chce tvoji pozornost a nic nemá cenovku. A ty? Ty se tváříš, že to máš pod kontrolou (ale jen tváříš).
Základní tóny? Horký asfalt, oud tak tmavý, že ti připomene vlastní stíny a šafrán, co se tváří jako koření, ale je to ve skutečnosti emoce. V srdci bijí růže – ne romanticky, ale dramaticky, jako telenovela v arabštině. A v hlavě? Tóny orientální lítosti, že sis dal ten třetí čaj, i když jsi věděl, že je to past.
Tahle vůně nemá vývoj. Ona má osud. Istanbul tě neprosí, abys ho pochopil. On ti jen nabídne ručně tkaný koberec, pohladí tě pohledem přes závoj a zmizí v davu dřív, než zjistíš, že tě něco zasáhlo. Možná parfém. Možná kulturní šok. Možná láska. Možná všechno dohromady.
Istanbul není vůně na každodenní nošení. Ale jednou za čas ji potřebuješ. Aby sis připomněl, že svět je větší než tvoje bublina, hlučnější než tvoje názory a smyslnější, než je ti příjemné přiznat.
Praha – parfém, co voní jako když se historie potí v turismu
Praha je vůně, která se tváří jako královna, ale na rohu ti šeptne, kde sehnat předražené pivo v plastu a průměrně chutnající trdelník. Je to parfém, co začíná gotikou, přechází v baroko a končí u selfíčka s pivem a kapsou bez peněženky.
Základní tóny? Vlhké dlažební kostky, vanilka z trdelníku a oudem pokapaný historický patos. V srdci cítíš směs kadidla, pačuli a zklamání, že Orloj vlastně nic moc nedělá. A v hlavě? Romantizovaný marketing ve spreji. Funguje. Až je ti z toho trochu hezky.
Tahle vůně je krásná. Opravdu. Ale jen pokud zavřeš oči a nevnímáš, že vedle tebe někdo právě zvrací po svíčkové s kolou. Voní jako taxikář, co ti ukazuje hrad na kopečku a mezitím pouští turbo režim na taxametru.
Praha je parfém pro ty, kdo milují krásu s příměsí ironie. Kdo chtějí cítit gotiku i trdelník. A kdo ví, že romantika může smrdět trochu jako fritovací olej – ale s výhledem na Vltavu a Hradčany.